Kde vzniklo “guilty pleasure” a proč se cítíme trapně při čtení červené knihovny

Audio záznam

Představte si, že jste v knihkupectví a stojíte před regálem s nápisem “ženské romány”.

Jak se v tu chvíli cítíte?

Já se popravdě řečeno cítím trochu trapně, a to jsem žena, která navíc vypadá dost mladě, takže bych měla “mít právo” číst ženské romány a necítit se při tom hloupě.

Mám ale silný pocit, že když si takový román koupím, bude to o mě něco vypovídat. Neřeším v tu chvíli jeho kvalitu, ani to, jestli by mě mohl bavit. Už jen žánr samotný ve mě vyvolává pocit studu. A tak, pokud se odhodlám ženský román koupit, červenám se před pokladnou víc, než když jsem si v pubertě kupovala vložky. Tenhle pocit trapnosti ve mě zároveň vyvolává potřebu si to celé nějak obhájit. Před sebou, ale třeba i před mými přáteli. A tak to raději svedu na to, že ženské romány jsou mým guilty pleasure, než abych přiznala, že mám prostě ráda knihy o dlouhovlasých svalnatcích svádějících ženy v domácnosti.

Ale proč?

Proč se vlastně cítíme hloupě při nákupu “červené knihovny”?

Ženské romány byly se slovním spojením guilty pleasure spojovány vlastně jako úplně první, a to někdy v 80. letech 20. století, i když v trochu jiném významu a kontextu.

Čtenářky se totiž necítily trapně protože by se jim někdo vysmíval, že ženské romány čtou. Cítily se trapně kvůli něčemu jinému.

Než se ale dostaneme ke slavnému výzkumu Janice Radway, s názvem Reading Romance, která se slovním spojením “guilty pleasure” přišla, chci se alespoň trochu zamyslet nad tím, co vlastně stojí za mým pocitem studu, který si spojuji se čtením či kupováním ženských románů.

3 aspekty trapnosti

Existují podle mě 3 aspekty toho, proč se zrovna za čtení ženských románů cítíme trapně, (ať už chceme, nebo ne):

1. Ženskou literaturu píšou ženské, které neumí psát. Nemá dlouhou historii, kvalitní literární tradici založili muži.
2. Je to přece čtení pro hloupé ženské / malé holky
3. Je to brak

Co předcházelo tomu, že jsou ženské romány vnímány jako guilty pleasure

Pojďme se nejdřív podívat na 1. bod.
Ženskou literaturu píšou ženské, které neumí psát. Nemá dlouhou historii, kvalitní literární tradici založili muži.

Možná máte dojem, že podobný výrok už dneska neplatí. Já jsem ho alespoň na chvíli při psaní měla. Máme přece spoustu ceněných kvalitních spisovatelek jako je Petra Soukupová nebo Alena Mornštajnová. Bohužel (nebo bohudík), ale žiju v uzavřené sociální bublině. Stačí z ní ale na chvíli vykročit a zjištuji, že názor ohledně neschopnosti žen v některých kruzích přetrvává. Ilustruje to například nedávný rozhovor Tomáše Poláčka pro časopis Reportér s Miřenkou Čechovou, autorkou knihy Baletky.
Úryvek z rozhovoru vám musím ukázat.

Poláček: “Ta vaše kniha Baletky je fakt povedená, výborně se čte. Nepomáhal vám s ní manžel?“

Poláček: “Já jsem si pořád říkal, když jsem to četl, do jaké míry vám pomáhal manžel. Protože jsem pochopil ,že je to velký znalec literatury, poezie, bohemista. (…) Jde mi o to, že to není napsaný amatérsky. Je vidět, že ta práce s jazykem je rafinovaná (…). Takhle uvažuje až člověk, co je hodně sečtělý.”

Čechová: “Já mám doktorát.”

Poláček: “Já se jen ptám, jestli vám hodně pomáhal manžel.”

Čechová: “To jste mě trošku urazil. Proč by mi…”

Poláček: “Vypadáte naštvaně”

Čechová: “No já jsem teda dost naštvaná teďka. A proč by mi teda pomáhal?”

Poláček: “No protože to je napsaný strašně zkušeně na to že jste celý život někde se mrcasila na jevišti nebo v nějakých divadlech.”

(…)

Poláček: “Jestli jste to napsala sama, tak jste asi fakt hodně šikovná a svědčí to o tom, že jste asi fakt hodně četla.”

Čechová: “No četla jsem. Když jsem odešla ze školy, tak jsem chodila s takovým klukem, a on měl hroznou vášeň pro literaturu a my jsme si na tom hodně ulítávali a hodně četli.”

(…)

Čechová: “Chtěla bych se zastat všech žen, které žijí s nějakým úspěšným mužem, který je úspěšný, a říct, že by jim nikdo neměl říkat, že za jejich úspěchem stojí jejich manžel. To teda…shame on you.”

Poláček: “Tak to se omlouvám. Takže vy jste dostala vysokou školu literatury díky partnerství.”

Zdroj: https://www.reportermagazin.cz/a/pb8Kh/podcast-s-mirenkou-cechovou-vzdyt-ty-jsi-pospinila-vznesenost-baletu

Mohla bych pokračovat dál, ale myslím, že pro ilustraci to bohatě stačí.

Pojďme se raději nejprve podívat na to, co vlastně pro společnost znamenala a znamená literatura, abychom pochopili, proč jí dodnes připisujeme důležitost.

“Literatura ve smyslu čtení literárních textů a diskuse nad nimi zaujímala (a do jisté míry stále ještě zaujímá) — hlavně třeba v britském vzdělávacím systému — stěžejní místo. Na počátku dvacátého století totiž nahradila náboženství, jako prostředek výchovy. Byla zařazena do osnov všech stupňů škol a postupně se stala preferovaným studijním oborem na univerzitách. S touto institucionalizací také dochází k formování literárního kánonu (soubor textů, které představovaly kulturní dědictví země a staly se součástí školních osnov — u nás by se dalo říct povinná četba).” (Oates-Indruchová, 2007, s.18–19)

“Pokud ale chceme lépe porozumět tomu, jak takové kánony vznikají, musíme se podívat, komu byly určeny. V tomto případě měl zařazené literární texty vštěpovat žádoucí charakterové vlastnosti těm, kdo měli po ukončení vzdělání zastávat pozice v britském koloniálním aparátu. A to byli — nečekaně — studenti soukromých chlapeckých středních škol. Což byli ještě v první polovině dvacátého století převážně bílí muži ze středních a vyšších vrstev. Tomu také odpovídalo složení kánonu — z žen se do něj dostaly pouze Jane Austen, Emily a Charlotte Brontë a George Eliot. Ženy jako spisovatelky přitom v téhle době působily již několik století a rozhodující měrou se podílely na vývoji románu. To je fakt, který se do britských učebnic dostal až v posledním dvacetiletí dvacátého století.” (Oates-Indruchová, 2007, s.18)

“Ženská literatura tedy téměř není v původních kanonech z počátku 20. století zastoupena, a to bez ohledu na kvalitu. A ani dnes se na univerzitách neberou v potaz před-austenovské autorky. Jakoby ženy nikdy předtím kvalitně nepsaly. Existují přitom jasné záznamy o tom, že už v 18. století ženy psaly velmi kvalitně. A ani mezi muži nepanoval názor, že se ženy jako spisovatelky nepočítají. Naopak — Charlotte Lennox nebo Mary Hays byly vysoce hodnocené autorky a to jak čtenáři, tak recenzenty. Oceňovaly je i ty nejvzdělanější a nejváženější osobnosti z řad mužů i žen. Je zvláštní, že doboví čtenáři považovali tyto romány za dobré, zatímco dnes panuje mínění, že jsou (zřejmě) tak špatné, že si ani nezaslouží bližší zkoumání. Dnes se totiž při studiích často setkáváme s výlučně mužskou literární tradicí. Raný román je prezentován jako “mužský vynález”, přestože tomu tak není. Musíme mít na paměti, že to není kvůli tomu, že by ženy nepsaly, nemohly publikovat nebo prošly bez povšimnutí a ocenění. Ženy se kvalifikovaly ve všech těchto bodech. Diskvalifikovány byly teprve později.” (Spender, 1986 — přeložila Zelenková)

Možná si teď říkáte, no jo, ale dnes máme v povinné literatuře k maturitě máme spoustu ženských autorek, a tohle všechno je jen pláč ublížených feministek.

Nepopírám, že tomu tak může být. Chci jen říct, že geneze výzkumu románů psané ženami nám může pomoci pochopit, proč je “ženská literatura” často považována za guilty pleasure. Méně kvalitní a bez dlouhé historie, bez ohledu na to, jestli obecně kvalitní je. Přestože si osobně myslím, že v českých literárních kruzích dnes máme spoustu kvalitních ceněných spisovatelek a že určitě nejsou spojovány pouze s nekvalitní či brakovou literaturou.

Za závěrečnou zmínku stojí ještě citace Dale Spencer z článku Women and Literary History (1986): “Ověřila jsem si současnou nabídku kurzů Katedry anglické literatury Sydneyské univerzity: v roce 1985 je z dvaceti pěti kurzů jenom jeden věnovaný spisovatelce a pouze tři z nich zahrnují ženy-spisovatelky! Kurz nazvaný „Místo žen“ vyhrazuje čestné místo mužům, když tři ze čtyř zadaných textů napsali autoři-muži. S rozhořčením konstatuji, že v tomto renomovaném univerzitním zařízení nebyl za dvacet pět let a pod tlakem současného ženského hnutí učiněn žádný pokrok směrem k uznání žen.”

Pojďme se podívat na hypotézu číslo 2.

“Je to přece pro hloupé ženské / malé holky”

Co je ženské nebo pro ženy je často automaticky spojováno s něčím méněcenným. Zkuste se zamyslet jen nad slovními spojeními typu “pereš se jako malá holka”, nebo na genderové dělení hraček a oblečení pro děti. Kluk si přece nebude hrát s růžovým kočárkem pro panenky, není to žádná holka nebo nedejbože gay (jakoby na holčičích hračkách nebo na nehetero orientaci bylo něco špatného).

U dospělých pak často platí pravidlo, co je pro muže, bývá univerzální pro všechny (i když ne vždy). Co je pro ženy, je jen pro ženy a zženštilé muže (když si žena koupí černý holicí strojek, je to pořád víc v pohodě, než když si chlap koupí růžové holítko). Tato mužská univerzálnost se ovšem nevztahuje jen na spotřební produkty.

Třeba i samotné akademické výzkumy čehokoliv ženského či dívčího nebyly v minulosti brány jako něco, co by bylo hodno zkoumat — a to včetně výzkumů lékařských. Ženy, lidé nebílé barvy pleti či mladiství se až do roku 80. let 20 století téměř nevyskytovali ve zkoumaných skupinách — hlavním zkoumaným modelem byl dospělý bílý muž, většinou voják. Což bylo hodně problematické protože například smrtelný infarkt mívá u žen jiné příznaky, než u mužů. (Dusenbery, 2018)

Pro ilustraci například studie “The Baltimore Longitudinal Study of Aging”, která začala v roce 1958 a jejíž cílem bylo zkoumat “stárnutí běžného člověka,” nezahrnovala ani jednu ženu za celých počátečních 20 let, kdy běžela. (Dusenbery, 2018)

A když už jsme u toho, ženské tělo a bolest jsou dodnes brány na lehčí váhu — vezměme si například, že ženy, které si stěžují na bolest jsou často označovány za hysterické a přecitlivělé, a menstruační bolesti, které jsou pro mnoho žen až ochromující jsou našim (zejména pracovním) systémem stále ignorovány. Vraťme se ale zpět k původnímu tématu.

K tomu, že jsou produkty pro ženy vnímány jako něco méněcenného (a pro muže nehodného), můžeme vidět i ve stylu, jakým jsou propagovány. Kategorii ženské romány propaguje např. Knihy Dobrovský jako “Knihy pro ženy — ženské a erotické romány.” přičemž musím dodat, že erotika v literatuře je často automaticky spojována s něčím pokleslým, Levné Knihy zase lákají na “Romány pro ženy s ideální kombinací romantiky a erotiky. Vyberte si z naší nabídky a nechte se unášet ve víru lásky a vášně.”

Když se pak podíváte na jejich digitální regály, zjistíte, že si jako žena máte koupit ideálně něco od autorek, o kterých jsem já osobně v životě neslyšela (a to jsem žena), ale zřejmě to budou zahraniční ekvivalenty Vlasty Javořické. Z těch známějších se objevují Rosamunde Pilcher či Radka Třeštíková a Halina Pawlowská. Abych ale lidem, kteří tvoří tyhle marketingové kategorie nekřivdila, našla jsem mezi ženskými romány občas i nějakou Mornštajnovou.

Romány pro ženy tedy často bývají vnímány (a taky propagovány) jako literatura s přídomkem “červená”.

A tím se dostáváme k hypotéze tři.

Cítím se blbě, protože si jdu číst červenou knihovnu neboli brak

Červená knihovna je český název pro druh pokleslé literatury určený především ženám a řazený do tzv. brakové literatury. Její odnoží pak byla ještě tzv. Modrá knihovna, ve které vycházely brakové kovbojky a detektivky.

Nejsem literární vědkyně a ani v této části nechci nijak akademicky rozebírat charakteristiky braku jako svébytného formátu, přestože si uvědomuji, že takovýmto formátem je a neměl by být zaměňován např. s literaturou populární. Skvěle o něm píší třeba Markéta Holanová a Stefan Segi, takže pokud vás brak zajímá více akademicky, doporučuji si vygooglit jejich článek “Anatomie braku”. O definici braku mi zde ovšem příliš nejde. Jde mi spíše o nějaké obecné vnímání pojmu brak, jako něčeho nekvalitního, kýčovitého, nehodného čtení nebo nedejbože studia.

S brakovostí bývají často automaticky spojována slova jako “hloupost”, banalita, či neumětelnost. A to ve spojitosti s dílem samotným, autorem, ale také čtenáři.

Tedy:

• Autor, který píše brak, neumí napsat nic lepšího (kritérii hodnocení se budu zabývat za chvíli).
• Brakové dílo je nekvalitní, hloupé, pokleslé apod.
• Ten, kdo čte braky je blbec, nemá vkus, neví, co je kvalita. Chytří lidé přece nečtou braky, nekoukají se na mýdlové opery apod. Přiznání, že čteme brak tak může “poškodit” náš status intelektuála/intelektuálky

Abychom se ale dostali k jádru věci, musíme si odpovědět na to, proč je vlastně “špatné” číst cokoliv co je považováno za “nekvalitní”, ať už je to brak nebo jakákoliv “masovka”.

Je to zejména proto, že kulturní artefakty a obzvláště knihy, jsou pořád vnímány jako něco, co má pozvedat naši úroveň vzdělání, atp., nemají nás “jen bavit”. Kdo čte v metru knihy, je lepší, než ten, kdo kouká do mobilu na Instagram.

O brakové či nekvalitní literatuře by se pak dalo říct, že je pro intelektuální bublinu tak trochu ekvivalentem koukání na Instagram. Jen se přiznejte, kolikrát jste se v tramvaji ušklíbli nad někým, kdo měl rozečteného Coelha.

Braková literatura také bývá určena masám — oproti vysoké literatuře, která se vyznačuje jakousi unikátností, učí se o ní ve školách, je “na úrovni”, “posh”. Tato unikátnost je pak považována za jedno z kritérií kvality.

Petr A. Bílek: My jsme si na dlouho, už v duchu renesančního impulsu a poté hlavně romantické estetiky, osvojili představu novosti, invence a „objevu“ jako klíčové hodnotové kritérium. Činí nás to jakoby dospělými: děti preferují stálost, opakování, dospělí pak objevují jen to nové. Ale ono i opakování a variování je pro naše způsoby bytí ve světě minimálně stejně podstatné.

Naopak masovost je naopak spojována s negativními konotacemi. Masy jsou přece “ovce” bez vlastního názoru, kterými my, chytří lidé, opovrhujeme.

Kde se ale tohle myšlení o mase vlastně vzalo?

Termíny masová kultura či masová společnost jsou historicky používány k označení kultury a společnosti běžného obyvatelstva. Výraz masová společnost sloužil k charakteristice změn, které nastaly v Evropě a USA v období industrializace v 19. století, které pak vyvrcholily po druhé světové válce, kdy došlo k bezprostřední koncentraci obrovských mas lidí ve velkoměstech. Označení masová společnost naznačuje, že městští obyvatelé byli vystaveni centralizovanému působení státních a mezinárodních médií. Přestali si utvářet názory na lokální úrovni či v rodinném kruhu, ale tvořili si je prostřednictvím velkého vysílacího média, v němž se vysílaly a reprodukovaly masové názory. (Jansová, 2015)

S kritikou masové kultury a masové společnosti proto úzce souvisí také kritika masových / neunikátních médií — tisku, rozhlasu, filmu a televize.

Kritiku masové kultury pak rozvinuli hlavně představitelé frankfurtské školy, jako T. W. Adorno a M. Horkheimer. Masovou kulturu chápali jako produkt kulturního průmyslu sloužící k propagaci průmyslového kapitalismu. Adorno také říká, že masová kultura má odvracet od důležitých témat/kritiky společnosti a oslabovat vědomí až do stavu úplné pasivity a slouží pouze ke generování zisku.

Tuhle neomarxistickou kritiku médií mimochodem vidíme kolem sebe i dnes, když rádoby elitáři a umělci mluví o tom, že nemají televizi (což je dneska super edgy) nebo že čtou jenom odbornou/vysokou/kvalitní literaturu. Často se do těchto pozic staví i nejrůznější konzervativci, kteří mluví o zlé “české televizi, která ovlivňuje masy ovcí. Často taky mluví o zlých “neomarxistech”, kteří nám posouvají svou ideologii skrze masmédia, což je podle mého názoru poněkud paradoxní, protože neomarxisté naopak tento typ médií odsuzují. Ale to se dostáváme trochu jinam.

Na neomarxistická kritiku později navazuje Birminghamská škola, která se vůči ní částečně vymezuje a ukazuje důležitost akademického zkoumání masové, populární kultury, ale třeba i nízké kultury. Nemluví o příjemcích jako o pasivních masách/ovcích, ale o individualitách, které nejsou snadno ovlivnitelné masmédii. Přicházejí také nová kritéria “hodnocení” děl okolo nás. Literatura (a další formáty) nemusí být jen něčím, co nás má povznést, poučit, vyprovokovat ke kritice společnosti, ale může to být zkrátka jen zábava.

U čtení braku se tedy cítíme guilty hlavně kvůli tomu, že máme dlouho vštěpenou představu o tom, že umění/literatura/mediální sdělení by měla být kvalitní a cokoliv masového je špatné. Teorie o velmi silném působení médií byly částečně vyvráceny. Dneska víme, že i příjemce má možnost vybrat si, jak bude dílo číst. doplnit

Tím ovšem nechci obhajovat čtení jakékoliv slátaniny. Otázkou pak zůstává, jak můžeme cokoliv hodnotit, když se nechceme stavět do elitářských pozic? Nápomocný nám může být třeba Umberto Eco. Ten ve své knize Skeptikové a těšitelé mluví o třech základních kategoriích či nástrojích k rozlišování různých pater kultury. Jsou to — masová kultura, midcult a vysoká kultura (toto dělení původně vychází od literárního kritika Dwighta Macdonalda, ale Eco jej upravuje).

Midcult — největší zlo současné kultury

Masová kultura podle Eca zahrnuje jednoduché populární žánry, které v sobě obsahují lidovou tradici, prvky starých pohádek a mýtů. Nepovažuje ji, jako to dělali neomarxističtí filozofové, za příliš problematickou.

Stejně tak podle něj není rozumné zavrhovat či ignorovat náročné, vysoké umění.

Tím nejhorším dílem je podle Eca midcult, který parazituje na tématech vysoké kultury prostřednictvím prvků kultury masové.

Midcult je podle Eca (1995) dnes nejrozšířenějším druhem zdánlivě prestižní a stejně zdánlivě i lepší kultury, která je ale zhoubná, protože je banalizující. Spadají sem např. lacině „duchovními“ romány Paola Coelha a jejich neustálé nadhodnocování pak způsobuje, že má spousta lidí úplně zdeformovaná měřítka. Eco zkrátka nechtěl, aby za vysoké umění bylo vydáváno něco, co jím není. Midcult by se dal stručně definovat jako středostavovské umění, které nenáročným stylem přináší publiku své sdělení na stříbrném podnose. Chybí mu nedořečenost a mnohoznačnost. Perfektně o tomto Ecovu dělení píše Kamil Fila na svém blogu Ještě větší kritik.

Brak by se tak teoreticky dal zařadit do kultury masové či nízké. Na nic si totiž nehraje a už svým vzezřením (polonazí svalnatí muži na laciných červených přebalech) nám dává nápovědu k tomu, jak jej číst (ať už si vybereme polohu ironickou nebo čistě exploatační až oddechovou). Holanová a Segi (2010) pak ve svém pojetí na brak vůbec nepohlíží z hodnotící pozice. Brak podle nich není pokus o „kanonickou“ literaturu, který se z nejrůznějších příčin nezdařil. Nejde ani o nepovedenou symbolistní báseň či diletantský pokus o psychologický román a brak si na ně ani nehraje.

Brak je pořád brakem přiznaným a na nic si nehraje — oproti midcultovým záležitostem.

Obhájci braku jej pak často obhajují z pozic tzv. “poučených čtenářů”, tedy těch, kteří dílo nečtou pro jeho obsah, ale jsou si vědomi jeho formy. Recipient např. podle Holanové a Sagiho (2010), čte brakovou literaturu zcela odlišně než například Božskou komedii, přičemž tato četba nemusí nutně být méně naplňující či intelektuálně stimulující díky tomu, že pracuje s nesmírně složitým systémem. Takový čtenář pak nečte dílo jako takové, ale spíše systém, kterým je tvořeno. V zápětí ale autoři dodávají, že jediný způsob čtení brakové literatury není ten “metatextový.”

Dokážete si ale představit, že čtete Káju Maříka, který je často uváděn jako příklad české brakové literatury metatextově?

Brak je velice komplexní systém, který nabízí čtení ve více rovinách. Tyto roviny jsou ale stále stejné. Vzniká tak jistý paradox brakové literatury, která je zároveň čtena kvůli příběhům, které se stále opakují, jsou psány podle stejné osnovy (příkladem může být James Bond). Umberto Eco mluví o uspokojení, které čtenáři přináší schopnost odhadnout příběh a orientovat se v nastolené situaci.

“Komplexní strukturu brakové literatury a kultury obecně snad nejlépe zachytil Quentin Tarantino ve filmu příznačně nazvaném Pulp Fiction. Tento populární trhák je totiž nejen sám „pulp fiction“, ale zároveň je filmem o „pulp fiction“. Je poctou žánru, komentářem k němu i jeho součástí.” (Holanová, Segi, 2010)

Brak má pak podle Štěpána Kopřivy (2015) ještě tzv. exploatační funkci (jen si užít napětí, vzrušení) a často pokrývá témata, která lidi dráždí a která rezonují se stavem společnosti (např. ve 50 Shades of Grey — nejde tady o kvalitu knihy, ale zřejmě rezonuje s tím, jak naše společnost vnímá sexualitu a tabu v ní). Brak se také nesnaží formulovat, co je ve společnosti špatně — jen to zobrazuje.

Toliko k tomu, proč nás brak baví a proč se u jeho čtení cítíme trapně.

Proč se cítily ženy v 80. letech trapně

Vraťme se teď na chvíli zase zpátky k románům pro ženy (neboli červené knihovně) a oblouk uzavřít Janice Radway a jejím výzkumem “Reading romance” z roku 1984. Konečně se totiž dostáváme k původu termínu guilty pleasure.

Janice Radway, je významná americká akademička literárních a kulturárních studií, která měla původně v plánu na ženské romány nahlížet z kritické pozice Frankfurtské školy a zkoumat texty a celý průmysl i ideologii pojící se s vydáváním tohoto žánru. Nakonec se však stala revolucionářkou něčeho, čemu se v akademických kruzích říká “etnografický výzkum” a nastartovala taky vlnu výzkumu z hlediska publik — tedy nikoliv rozebírání toho, co je napsáno v knihách, ale toho, jak se u čtení cítí čtenářky a čtenáři a jak si text interpretují. A to díky tomu, že se s ženami o jejich praktikách čtení románů začala bavit a všimla si zajímavých myšlenek.

Etnografický výzkum je mimochodem nesmírně zajímavá disciplína. Jeho základ leží v antropologické výzkumné metodě zúčastněného pozorování a mediální vědci si jej vypůjčili například při zkoumání toho, jak se lidé dívají na televizi. Vědci se tak na určitou dobu stěhovali k rodinám a snažili se je nezúčastněně pozorovat, jak sledují televizi, kdo určuje, na co se budou dívat, kdy se na telku dívají, jak komentují programy apod.

Proč a jak ženy čtou romance? (podle Janice Radway)

• Rezonuje v nich velké téma úniku (či eskapismu) od všedního života.
• Čtení má tzv. vyrovnávací funkci — mohou si legitimně poplakat, je to něco jiného než každodenní rutina.
• Čtení samotné je významnější než obsah — únik je obranou proti rutinním rolím připsaným ženám, žena se v tu chvíli stává tím, o koho se někdo stará. Ženy také většinou čtou, když nikdo není doma.
• Ženy paradoxně vyžadují, aby byly v knihách genderové role zastoupeny ve stereotypní podobě — žena pasivní, muž se o ni stará (to je pak dobrý román) — právě kvůli bodu výše.
• Emoční realismus (Připisování emočního významu příběhům. Čtenářky poznávají emoce, které postavy prožívají, a právě děj proto vnímají jako realistický. Více o emočním realismu Ang, Ien: Divákem Dallasu)

Zároveň ale pociťují takzvané “guilty pleasure” — tedy provinění z toho, že se nestarají o rodinu, ale čtou si, odpočívají a užívají si “volný čas”.

LITERATURA a další ZDROJE

DUSENBERY, Maya. Doing Harm: The Truth About How Bad Medicine and Lazy Science Leave Women Dismissed, Misdiagnosed, and Sick. USA: HarperCollins, 2018. ISBN 0062470817.

ECO, Umberto. Skeptikové a těšitelé. Praha: Svoboda, 1995. ISBN 80–205–0472–9.

FILA, Kamil. Jak je důležité míti Umberta. Ještě větší kritik, než jsme doufali [online]. Praha: -, 2016, 22.2.2016 [cit. 2021–6–7]. Dostupné z: https://www.jestevetsikritik.cz/component/content/article?id=300:jak-je-dulezite-miti-umberta

JANSOVÁ, Iveta. Medkult: média a kultura — mediální kultura — mediální a kulturální studia. [online]. Olomouc: 2015, 8.8.2015 [cit. 2021–6–7]. Dostupné z: http://medkult.upmedia.cz/Keywords/kulturni-prumysl/

KEARNEY, Mary Celeste. PRODUCTIVE SPACES. Journal of Children and Media [online]. 2007, 1(2), 126–141 [cit. 2021–6–7]. ISSN 1748–2798. Dostupné z: doi:10.1080/17482790701339126

OATES-INDRUCHOVÁ, Libora, ed. Ženská literární tradice a hledání identit: antologie angloamerické feministické literární teorie. Praha: Sociologické nakladatelství, 2007. Studijní texty (Sociologické nakladatelství). ISBN 978–80–86429–69–4.

RADWAY, Janice A. Reading the Romance: Women, Patriarchy, and Popular Literature. Revised Edition ed. The University of North Carolina Press, 2009.

REPORTÉR MAGAZÍN [online] https://www.reportermagazin.cz/a/pb8Kh/podcast-s-mirenkou-cechovou-vzdyt-ty-jsi-pospinila-vznesenost-baletu

ROMANOVÁ, Gabriela. Jak brát brak?: Když si nevíme rady, zeptáme se zkušenějšího. LitENky [online]. Praha, 2009, 4. 1. 2010, , 1 [cit. 2021–6–7]. Dostupné z: https://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2599.html

SEGI, Stefan; HOLANOVÁ, Markéta. Anatomie braku: několik tezí k brakové literatuře [online]. 2010–01–04. LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 2 (40). Dostupné z: http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2598/sablona-tisk

SPENDER, Dale. Ženy a literární historie. 1986.

Štěpán Kopřiva: Brak je pro mě takové podvědomí společnosti. Radio Wave [online]. 2015, [cit. 2021–6–7]. Dostupné z: https://wave.rozhlas.cz/stepan-kopriva-brak-je-pro-me-takove-podvedomi-spolecnosti-5214504