Dirty pleasure: úklid jako zdroj požitku i provinilosti
Dá se úklid považovat za guilty pleasure? Co mají společného Lovci mamutů, Bourdieu, Žižek a Ludwig? Proč může být úklid a s ním spojený pojem “čistota”, společensky považován za ctnost, ale taky za formu obsese nebo taky podřadnou činnost? A který příběh na Redditu je nejnechutnější ze všech?
K nahlížení úklidu jako na “guilty pleasure” mě přivedl tak trochu nečekaně Slavoj Žižek (zdravím Petru Č.) — slovinský filozof a kulturní teoretik, který čerpá hlavně z Lacanovy psychoanalytické teorie, ale taky z Hegela a Marxe. Při sledování “Perverzního průvodce filmem” (což je dokumentární snímek, kde Žižek vystupuje a představuje zde své psychoanalytické interpretace klasických filmů) se totiž pozastavoval nad “úklidovou” scénou v Hitchcockově filmu Psycho, a nad tím, jak uspokojující může úklid být — a to nejen pro osobu, která úklid provádí, ale i pro nás, jako pro diváka pozorující akt úklidu. Celý jeho rozbor mě tak přivedl k přemýšlení o úklidu jako takovém, ale hlavně o tom, jaký vliv má na naši psychiku a jak je vlastně společensky vnímaný.
Ambivalence spojená s uklízením, špínou a čistotou
Připadá mi, že s úklidem a čistotou se pojí jistá ambivalence.
Na jednu stranu máme pocit, že uklízení je, jak už jsem avizovala v úvodu, něco ctnostného. Může v nás vyvolávat pocit klidu, pořádku a jistoty. O lidech, kteří jsou pořádkumilovní se říká, že nejsou líní a neštítí se “špinavé práce”. Zároveň ale už ze slovního spojení “špinavá práce”, které jsem (ne)záměrně použila, cítíme, že se uklízení považujeme za jakousi činnost nečistou či podřadnou. Také profese spojené s úklidem bývají považovány za druhořadé (a nemůžu zde nezmínit, že i domácí práce spojené s úklidem jsou stále přisuzovaný ženám — tedy těm společensky “podřadnějším”). Úklid a čistota se tedy neodmyslitelně pojí s genderovými rolemi. Ženy bývají považovány za ty “čistotnější” a za ty, které mají na starosti úklid, kdežto pravý chlap “má smrdět potem” a starat se o “mužské záležitosti” ke kterým úklid zřejmě nepatří.
Na druhou stranu pak uklízení nemusíme považovat za ctnost, a to hlavně ve chvíli, když se nám zdá, že přerůstá v něco “chorobného”. Odsuzujeme jakési “excesivní” čištění a dezinfikování (i když tady musím podotknout, že v době pandemické se pohled na dezinfikování a umývání čehokoliv mění). Vždycky si vzpomenu na svého dědu, které doteď vypráví, jak se za jeho mladých let jedla zelenina a ovoce přímo ze země/stromu, ještě s hlínou a všichni byli zdraví, protože měli díky tomu lepší imunitu.
Správně i špatně zároveň může být také to, když někdo neuklízí vůbec, málo se myje, apod. Chaos, odpor k uklízení či nečistota bývá spojována jak s porušováním nepsaných společenských pravidel, tak zároveň také s kreativitou či uměleckým vyjádřením, které jsou společensky ceněné.
A provinile nebo trapně se můžeme cítit už jen proto, že uklízíme v nesprávnou dobu a “prokrastinujeme” — a děláme tak něco druhořadého namísto práce, ale i za to, že neuklízíme, jsme “prasata”, porušujeme základní hygienická pravidla a jsme líní.
Úklid tedy může být podle kontextu spojován jak s provinilostí (guilty), tak s uspokojením (pleasure).
Pojďme se teď přesunout k důvodům, proč se při uklízení můžeme cítit provinile.
Shrnuji je do 4 základních hypotéz.
Proč se můžeme při úklidu cítit provinile?
- Úklid se dá brát jako provinilá činnost z genderově-feministického hlediska. Ženy se mohou cítit provinile, když je úklid baví — protože tím potvrzují stereotyp, ale taky, když je úklid naopak nebaví — mají pak pocit, že nejsou dobré hospodyně.
- Úklid je brán jako činnost, která přísluší těm podřadnějším. Cítím se tedy trapně, že vykonávám něco druhořadého, společensky nedoceněného — zejména, pokud si úklid zvolím jako své povolání — uklízečka je povolání málo placené, nedoceněné. Také úklid domácnosti nebývá finančně vůbec ohodnocen a jedná se o jakousi “neviditelnou” práci, kterou stále z velké většiny provádějí ženy.
- Úklid jako forma prokrastinace — dělám něco podřadného, místo “pravé” práce.
- Ostatní si mohou myslet, že jsem úklidem posedlá / posedlý — a trpím tak nějakou formou obsesivity.
Všechny tyto hypotézy spolu úzce souvisí a já se je pokusím postupně rozebrat. Jejich společným jmenovatelem je jistá “podřadnost”, “ženskost”. Toto téma proto rozeberu jako první.
Později se dostanu k tématu prokrastinace a společenskou “posedlostí produktivitou” a na závěr se dostaneme k obsesivitě.
Úklid jako ženská a podřadná práce
Co si pomyslíte o člověku, který prohlásí, že “miluje uklízení”? A řekli byste to někdy sami o sobě? Mi osobně uklízení nevadí a často je pro mě uklidňující. I přesto bych si o někom, kdo prohlásí, že je milovník úklidu, pomyslela, že je asi trochu divný. Úklid je totiž často prezentován, jako něco, co se musí, ale nikoho to nebaví. Občas tak může být trapné přiznat, že nás úklid baví a to zejména z těch důvodů, které jsem zmínila před chvilkou.
Proč jsou ale úklid či péče (tedy “ženské práce”) brány jako podřadnější? A jak se k těmto pracem ženy dostaly?
Velkou roli v ovlivňování ženského a mužského chování, ale taky ve volbě povolání či volbě toho, kdo pečuje o domácnost a rodinu, hraje rozdílná socializace. Děti jsou od útlého věku vychovávány rozdílným způsobem na základě společenských norem, které se liší podle jejich pohlaví. Na základě rozdílné socializace chlapců a dívek se pak vytvářejí i rozdílné genderové role, které nás ovlivňují ve výběru zaměstnání, v trávení volného času i rozdělení domácích prací v rodině (Maříková 2000: 10–12). Žena, považována společností za pečovatelku, si tyto představy od dětství zvnitřňuje a ztotožňuje se s nimi.
Úkol ženy pečovat a starat se o rodinu či domácnost údajně vychází z ženské „přirozenosti“, proto si také některé ženy častěji vybírají povolání spjatá s pečovatelstvím, službami a starostí o druhé. Jenomže vztah mezi sférami muž-živitel a žena-pečovatelka zůstává nadále hierarchickým, tedy založeným na evaluaci placených aktivit oproti sociálnímu snižování aktivit neplacených (Maříková, Křížková, Vohlídalová 2012: 14–16).
Tohle je dneska běžně známá argumentace, která vysvětluje to, proč ženy stále nejsou zastoupeny v některých pracovních oborech nebo na některých pracovních pozicích, ale často k ní chybí hlubší kontext.
Proč je vlastně na základě biologických rozdílů, kterými se často argumentuje, dělena práce, jejíž výkon s tělesnou stavbou nesouvisí? A jak jsme vůbec přišli, že sociální normy a mýty mohou ovlivňovat, jak s našimi těly zacházíme?
To jsou otázky na které se pokusím najít nějakou alespoň trochu uspokojivou odpověď.
A zajímá mě ještě jedna věc — kde se vzaly narativy o přirozeném původu rolí, a co když jsou zkreslené? Zkreslené hlavně dobovou ideologií, která se promítla jak do běžného života, tak i do vědy. A nejen do samotného výzkumu, ale hlavně do oblastí, které věda vůbec zkoumala — co stálo za zkoumání a co ne? ať už záměrným nebo nezáměrným přehlížením…
Musím ještě dodat, že se budu pohybovat v mantinelech binárního dělení na ženy a muže, přestože chápu, že gender se pohybuje spíše po jakési škále. Abych ale mohla rozebrat tento společenský fenomén, musím nutně přijmout jazyk společenského kontextu, ve kterém se pohybuji a ve kterém se tento fenomén utváří. Samozřejmě beru v potaz, že existuje queer teorie a dekonstruktivistické směry, ale musím je v tuto chvíli postavit stranou. Myslím že bychom se pak dostali do velké filozofické abstrakce a bylo by příliš složité pochopit jádro problému.
Tak toliko na úvod k genderové problematice, přirozenosti, esenci atd., která je nesmírně složitá a dalo by se o ní hovořit hodiny a hodiny z nejrůznějších náhledů — ať už z hlediska biologického a nějaké chromozomální úrovně pohlaví, až po úroveň jazykovou.
Odpovědět si na předešlé otázky “podřadnosti či nadřazenosti pohlaví” a s tím spojené “ženské a mužské práce” není vůbec jednoduché. A mnoho lidí by určitě argumentovalo tím, že v dnešní společnosti ženská “podřazenost neexistuje” nebo “ženská práce”. Odpověď na to, zda je tento argument validní, hledalo a stále hledá spousta antropoložek a antropologů, socioložek a sociologů. A s důkazem o tom, že co je ženské (včetně práce) je opravdu považováno za druhořadé, přichází například Pierre Bourdieu, francouzský sociolog, antropolog a filozof, ve své knize “Nadvláda mužů.” Někteří z vás jej budete znát díky jeho teorii o kapitálech (kulturní, ekonomický, symbolický).
V “Nadvládě mužů” se snaží přijít na kloub složitým vztahovým strukturám mezi muži a ženami a zkoumá způsoby reprodukce těchto vztahů. A podotýká, že pokud chceme vůbec uvažovat o mužské nadvládě, vyvstává zde nebezpečí, že se uchýlíme ke způsobu myšlení, které je samo plodem této nadvlády“ (Bourdieu 2000: 9). Jinak řečeno — když se pohybujeme v “mužském světě” automaticky přijímáme i jeho standardy jako přirozené, aniž bychom se zamysleli nad jejich kořeny.
Aby se vyhnul tomuto myšlenkovému kruhu, používá etnografickou analýzu společnosti či chcete-li kmene alžírských Kabylů. U Kabylů se totiž zachovaly struktury vztahů mezi gendery společné pro středomořské státy, které stále přetrvávají a lze je objevit i v našich sociálních strukturách.
Bourdieu říká: “Biologický rozdíl mezi pohlavími, mezi mužským a ženským tělem, a hlavně anatomický rozdíl mezi pohlavními orgány, se tak může jevit jako přirozený důvod sociálního rozlišování mezi rody, a zvláště pak rozdělování práce podle pohlaví.
Pohled společnosti vytváří anatomickou diferenci a tato sociálně vytvářená diference zároveň slouží onomu sociálnímu pohledu za základ a záruku jeho zdánlivé přirozenosti, takže se myšlení ocitá v jakémsi uzavřeném kauzálním kruhu, kde se mu vztahy nadvlády jeví jako samozřejmost.”
V překladu:
Obecně jsou zde sociální rozdíly mezi muži a ženami odůvodňovány odlišnostmi jejich biologických konstrukcí těl. A Bourdieu naopak kriticky tvrdí, že tato biologická „přirozenost“ není ničím jiným, než naturalizovanou tedy bez okolků přijatou sociální konstrukcí. Tedy že naše těla jsou konstruována dlouhodobě přijímanými schématy a principy vnímání, které nám „nutí“ společnost. Tyto sociální představy o tělech mužů a žen nám pak vnucují určité způsoby použití těla. Společenské rozdíly jsou opětovně vpisovány do těl, takže se zdají být naprosto přirozené a samozřejmé. Sociální rozdíly, údajně tvořené rozličnou konstitucí, jsou tedy pouhou sociální konstrukcí (Bourdieu 2000: 11–12)
Podobně se na tělesnost dívá i Judith Butler, která mluví o tzv. performativitě genderu. (Butler, 1990)
Pojďme se podívat na příklad Kabylů:
U žen Kabylů je typickým očekávaným chováním poddanost, pečovatelství a ukázněnost. Tyto vlastnosti se podle autora v kabylských ženách somatizují, což v praxi znamená, že se tyto ženy opravdu fyzicky drží nízko — mají vyhrazené cesty příkopem, stojí s překříženýma rukama s pohledem do země a snaží se na sebe neupozorňovat. Bourdieu říká, že jisté podobnosti lze spatřit i v amerických a evropských moderních společnostech. (Bourdieau 2000: 25–30).
Bourdieu dále nastiňuje téma takzvané sexualizované struktury rozdělení práce. Většina zaměstnání vykonávaných ženami vyžaduje podřízenost a potřebu bezpečí. Činnosti, které vykonává muž, jsou hodnoceny jako vznešené a důležité, vše co dělá žena je rutinní a banální — příkladem může být rozdíl v chápání významu povolání „kuchař“ (mistr svého oboru) a „kuchařka“ (v závodní jídelně). Prestiž zaměstnání klesá, pokud se stává více populárním mezi ženami, naopak činnosti, jakmile jsou vykonávány muži, jsou považovány za kvalifikované (Bourdieu 2000: 53–56).
Sociální důsledky, jimiž se podle svědectví statistik platí za feminizaci, by si zasloužily podrobnou analýzu. Je například známo, že vyhlídka na feminizaci určité profese snižuje její žádoucnost a prestiž.
“Na jednu stranu se některé činnosti považují za podřadné a jsou pod mužskou důstojnost (mimo jiné i proto, že na ně muži nemusí stačit), na druhou se však tytéž činnosti, jevící se v ženských rukách jako nedůležité a nepatrné, snadné a nevýznamné, mohou jevit jako vznešené a obtížné, jestliže je vykonává muž.” (Bourdieu, 2000)
“Vezměme třeba rozdíl mezi kuchařem a kuchařkou, nebo krejčím a švadlenou: stačí, aby se práce považované za ženskou podjali muži, a hned se tím jaksi povznese a promění. „Zvláště práce,” píše Margaret Maruaniová, „se jeví vždy různě podle toho, zda ji vykonávají muži nebo ženy.” Jestliže statistiky zaznamenávají, že činnosti takzvaně „kvalifikované” připadají spíše mužům, kdežto ženám spíše činnosti „nekvalifikované”, důvod je zčásti i v tom, že každá činnost, ať je jakákoliv, se v jistém smyslu stává kvalifikovanou, jakmile ji konají muži (kteří jsou z toho pohledu už sami od sebe všichni kvalitní).” (Bourdieu, 2000)
Ve změněném kontextu stále platí kabylská zásada, podle níž práce ženy má být neviditelná — žena se má točit po domě „jako moucha v syrovátce, aniž je navenek co vidět” — je ostatně i skutečnost, že se ženám často nepřiznává titul, jaký by odpovídal jejich funkci.
Naše těla, a to, jak s nimi zacházíme tedy mohou být tvořena sociálně. Kde se ale vzaly společenské narativy, které nám říkají, kdo je na jaké pozici? A mají nějaké opodstatnění? Odpověď jsem hledala v knize Angely Saini, “Od přírody podřadné”.
Jak vznikají narativy o přirozenosti rolí
Na úvod uvedu pasáž z populární knihy Lovci mamutů Eduarda Štorcha.
Následuje bezprostředně po smrti praženy Niany:
„Ale Njan, muž a pán Niany, je přece jen zaražen a jeho pokňourávání nosem a silné mrkání očima svědčí o tom, že je pohnutý a rozrušený. Ztratil ženu, statnou a spolehlivou služebnici, kterou si kdysi vyměnil za překrásnou medvědí kožešinu. Těžko si teď opatří novou. Čekají ho zlé starosti. Kdo bude na loveckých cestách nosit jeho stan? Kdo bude žvýkat jeho kožešiny, aby změkly?“ (Štorch, 1953)
Ženy dělají všechny podřadnější práce, jak se potvrdí o chvíli později, kdy je třeba vyvalit usmrceného zubra z bláta nahoru na břeh a jsou k tomu povolány ženy: žádné viktoriánské chudinky, ale pracovité předchůdkyně žen, které oddřeme a vydržíme všechno. (Hauserová, 2006)
Většina z nás četla tuto knihu ještě na základní škole, nebo alespoň viděla film. Štorchova kniha i s ilustracemi Buriana vyšla poprvé v roce 1937 (úplně první vydání pak už v roe 1918), tedy zhruba v době, kdy progresivní Tomáš Baťa oficiálně platil ženám polovinu mužské mzdy a všem to přišlo naprosto v pohodě. A přestože se jedná o smyšlený příběh, jsou na něm krásně vidět klasické mýty o lovcích a sběračkách.
Právě těmito mýty se Saini ve své knize Od přírody podřadné zabývá (2018)v kapitole “ženská práce”, kde se soustředí především na život primátů, našich evolučně nejbližších příbuzných, u kterých se očekává, že budou vykazovat podobné vzorce chování, jako lidé. A popisuje zde, jak se obor primátologie (ale taky antropologie) postupem času měnil a jak výrazně byl ovlivněn jedním stereotypním pohledem — a to hlavně v 70. letech, kdy těmto oborům dominovali muži.
Vědci považovali primátí samice automaticky za pasivní, sexuálně zdrženlivé a obecně vydané na život silnějším a větším samcům a proto je jednoduše přehlíželi. Až když na scénu vstoupila Sarah Hrdyová, která provedla vlastní pozorování a zjistila, že byly předpoklady o chování samic mylné. Nechci zde reprodukovat celou kapitolu z knihy, kterou doporučuji celou přečíst, pokud vás o “biologickém” údělu pohlaví zajímá více. Ve zkratce řečeno se ale dostáváme k tomu, že mýtus o mužích lovcích, chlebodárcích, těch co domů přinášejí bohatství a ženách, pasivních sběračkách, které se samy neuživí a nechodí lovit, je přinejmenším neúplný.
Ženy totiž nejenže lovily — i když často menší zvířata — ale jejich lov a sběr byl zřejmě tím nejdůležitějším zdrojem potravy, díky kterému mohly celé kmeny přežívat. Mužské lovení velké zvěře totiž bývalo nárazová a nejisté a nemohlo tak zajistit přežití. Mužští antropologové ale mužskému lovu přisuzovali mnohem větší důležitost (otázku je proč vlastně, když pro to neměli objektivní argumenty, zřejmě za to mohl bias) a ženskou práci odsunuli na druhou kolej. Antropoložka Sally Lintonová dokonce říká, že záměrně ženskou úlohu přehlíželi. (Saini, 2018)
Antropologové Bion Griffin a Agnes Griffinová pak ještě popisují filipínský ostrov Luzon, kde žila malá skupina lovců a sběračů známá pod jménem Nanadukan Agta. Živili se hlavně rybařením a lovem divokých zvířat. A překvapivě u nich lovily a rybařily i ženy. A loví i ve chvíli, kdy nesou děti nebo jsou těhotné. Stát se lovkyní bylo u tohoto kmene otázkou volby — Pro příslušníky kmene Agta je nemyslitelné, že by někdo nesměl vykonávat nějakou činnost z bilogických důvodů”. A čím více manželé Griffinovi kmen zkoumali, tím více zjišťovali, že muži i ženy v tomto kmenu dělají tutéž práci — například hlídání dětí, úklid, vaření. Jedná se pouze o otázku dohody. Lidé z tohoto kmene nám tak ukazují, že téměř všechny naše představy o tom, co ženy a muži umí a mohou, určuje pouze kultura. Neexistuje biologická dispozice, která by určovala, že ženy jsou stvořeny k udržování domácnosti a muži k lovu, nebo že pečující otec porušuje jakési odvěké pravidlo rozdělení rolí. Kmen Agta tam klade evolučním biologům palčivé otázky — Proč je tento kmen výjimkou a nikoliv pravidlem? Proč se ženy neúčastní lovu ve všech lovecko sběračských společenstvích A proč nejsou všechna lidská společenství takto rovnostářská? (Saini, 2018)
A ještě jedna zajímavost — ženy z australského kmene Martu loví s oblibou divoké kočky. Není to zrovna produktivní pro shánění potravy, ale ženy se tím baví a ukazují také své lovecké schopnosti a získávají u ostatních uznání. (Saini, 2018)
Ženská práce a mýtus o její podřadnosti tak můžeme paradoxně najít u samotných antropologů, kteří by se měli pokoušet lidský druh objektivně zkoumat.
Pojďme teď ale pryč od genderu a posuňme se k další hypotéze.
Úklid jako forma prokrastinace a společenská posedlost produktivitou
Proč je úklid považován za podřadnou práci jsme si zevrubně vysvětlili. Neřekli jsme si ale, proč se cítíme provinile, když ji vykonáváme. Tady je důležité dodat, že velmi záleží na kontexu — tedy kdy uklízíme. Pokud uklízím o víkendu a nemám “nic jiného na práci” cítíme, že je činnost tak nějak v pořádku a nemusí se s ní pojit žádné speciální pocity. Co když ale uklízím v pracovní době, když mám psát článek nebo počítat daně. To už je něco trochu jiného. Tomu, když nějakou činnost záměrně odsovám nebo ji nahrazuji jinou, se v poslední době říká prokrastinace (no ona už to vlastně bude docela dost let, co se tenhle termín objevil). A podle mého má mnoho společného s našim vztahem k práci a jistojistě souvisí také s pozitivním vnímáním produktivity. Internet přetéká tipy, jak na prokrastinaci vyzrát, jak být produktivní. Hezky to ilustruje název populární knihy Petra Ludwiga — Konec prokrastinace, kterou určitě všichni znáte. Nechci tady obsah knihy nijak hodnotit. Chci na něm jen poukázat na to, že “být produktivní” je trendy. Je to ale správně? Co když nechceme být produktivní?
K odpovědi na tyto otázky si vypůjčím a budu parafrázovat myšlenky z článku Jonathan Malesica z roku 2015 — “America Wants You to Feel Ashamed About Procrastinating. Don’t.”
Podle Malesica byli prokrastinátoři moralizování puritánskými teology už v 18. století. Odsuzování “lenosti” je tady tedy poměrně dlouho, dneska na to máme vědecké metody.
Klasičtí ekonomové předpokládají, že všichni chtějí maximalizovat svou produktivitu a minimalizovat plýtvání. A tak je trochu matou lidé, kteří rozumí rizikům odkládání věcí na později, a i přesto je odloží. Tito ekonomové se pak ptají — proč je současnost cennější než budoucnost?
Psychologové tvrdí, že prokrastinace je projevem pochybností sama o sobě. Posunujeme svou práci, protože se bojíme selhání. Kniha Josepha Ferrariho z roku 2010 s názvem “Still Procrastinating? The No-Regrets Guide to Getting Things Done” varuje, že „sebesabotační tendence“, které se skrývají za prokrastinací, „vám mohou bránit v dosažení plného potenciálu.“
“Otálení je tedy podle některých překážkou dosažení cílů a úspěchů, které musí být překonáno. Nemusí však vůbec být selháním morálky, rozumu nebo sebevědomí. Je to vlastně zdravá reakce na nezdravé podmínky, rozumný prostředek k řešení kolektivnějšího společenského selhání.” tvrdí Malesic
V hojně citovaném článku z roku 2007 psychologa Piera Steela se píše, že “se problémy spojované s prokrastinací a nedostatkem sebekontroly začínají objevovat čím dál tím víc a budou dále narůstat.” Měníme se a stáváme se méně disciplinovanými a rozptýlenějšími? Anebo by se mohlo stát, že si myslíme, že prokrastinace je špatná, protože máme internalizovaný problém se způsobem fungování naší ekonomiky?
Množství pracovní síly se snižuje, ale množství práce, které je potřeba vykonat je stále stejné, a přenáší se z pracovního prostředí do domácího (s tím, že v současné době jsme došli do úplného extrému).
Kromě toho, že se postindustriální práce stává abstraktnější, stává se abstraktnější a méně výraznou i vazba mezi produktivitou a odměnou. Je těžké určit, zda pracovník dělá dobrou nebo špatnou práci, zda produktivita závisí na individuálním úsilí, nebo zda je práce skutečně produktivní. Neexistuje tedy racionální důvod, proč se snažit produkovat více.
Zaměstnanci, který dokončí úkoly dříve (a je tedy pravděpodobně produktivnější), může být ve skutečnosti přiděleno více práce (ale dostane stejnou výplatu).
Co když lidé nechtějí být produktivnější a nechtějí naplňovat potenciál?
Momentálně produktivitu považujeme za vysokou ctnost, ale existují přece další věci, které stojí za to vzít v potaz. Prokrastinace není selhání vůle; je to racionální způsob, jak chránit sebe a svůj rozum před přepracováním a přetékání práce do osobního času. Našim úkolem tak nemusí být přestat prokrastinovat; jde o to dělat to dobře a bez viny.
Jonathan Malesic, America Wants You to Feel Ashamed About Procrastinating. Don’t., 2015
Úklid jako obsese
Koncepce úklidu a čistoty úzce souvisí se zvyky a vírou každé kultury v průběhu času a musí také nutně souviset s našimi různými každodenními individuálními praktikami. Ty mohou občas přerůst v mánie či patologické poruchy.
Rapoport (1989) tvrdí, že nejčastějším příznakem obsesí bývá právě “umývání se“. Toto kompulzivní čištění lze definovat jako „pokus o očištění vnímané kontaminující látky za účelem snížení nebo odstranění významné hrozby kontaminující látkou“ “(Rachman, 2004, s. 1227).
Kompulzivní čištění je způsobeno hlavně obavami z kontaminace. Autoři rozlišuje dva typy obav z kontaminace: fyzickou a psychickou.
První z nich se týká fyzických a objektivních kontaminantů — jako jsou bakterie, špína a škodlivé látky. Je vnější a vyznačuje se snadno identifikovatelnými pocity špinavosti a nutkáním umýt (Radomsky & Elliott, 2009). Místo toho se duševní kontaminace týká kontaminantů, které ovlivňují jednotlivce bez fyzického kontaktu. Mentální kontaminace je vnitřní a souvisí s psychologickými pocity znečištění, které mohou vést ke stejnému nutkání umýt (Radomsky & Elliott, 2009).
Rachman (2004) poukázal na to, že John Bunyan — anglický křesťanský spisovatel a kazatel ze 17. století — představil pojem „duševní znečištění“ při popisu své děsivé rouhačské posedlosti. Duševní znečištění nebo duševní kontaminace se liší od jiných typů kontaminace, protože jde o pocit vnitřní nečistoty, který může být vyvolán také nepřímými kontakty se špinavostí, jako jsou myšlenky, urážky, vzpomínky nebo symbolické asociace. Tyto pocity vnitřní nečistoty nejsou vždy spojeny s objektivním zdrojem kontaminace.
Jak se vyvíjejí obavy z kontaminace a nutkavého čištění? Jaké jsou psychologické příčiny tohoto chování? Podle některých autorů existuje souvislost mezi soukromou patologií a kulturním kontextem jednotlivců. Rapoport (1989) našla souvislost mezi obsedantními rituály a náboženstvími a to zejména ve spojitosti s katolické církví a judaismem a s jejich očistnými praktikami. Podobně Yaryura-Tobias a Neziroglu (1997) vidí vazby mezi náboženstvím a OCD, a to jak ve vztahu k formám těchto poruch, tak ve vztahu k rituálům, které pacienti prováděli.
Zároveň může být strach z kontaminace vyvolán i sociální kategorizací. Například v Indii mohou lidé s nízkým statusem — takzvaně „nedotknutelní“ — jaksi kontaminovat osobu s vyšším statusem a to i svou pouhou blízkostí, zatímco opak nemůže nastat.
„Vstup kontaminované osoby do skupiny s vyšším statusem, skupinu kontaminuje, ale vstup čisté osoby do „kontaminované“ “nižší” skupiny neudělá nic pro její očištění. “(Rachman, 2004, s. 1230).
Čistota a nečistota jako společenský koncept
Tím se dostáváme k tomu, že čistota či nečistota a taky to, jak tyto pojmy interpretujeme, je dáno zejména společensky (nikoliv jen evolučně). Čistota jako koncept se historicky a nábožensky proměňuje. To, co je dnes považováno za nečisté, nechutné, mohlo být v minulosti úplně jinak.
Téma čistoty a dichotomie čisté/špinavé má svou tradici ve studijních oborech jako je antropologie či historie. Toto téma má totiž nesporně sociální a kulturní dimenzi. To, co je považováno za čisté a co naopak za špinavé se po celé staletí mění a to i uvnitř stejných kulturních prostředí.
Například omývání těla / koupání se je považováno jako příklad něčeho hygienického, čistého a žádoucího teprve od 19. století. Akt očištění byl také kodifikován v kontextu každého náboženství (Jodelet, 2007).
Zajímavé také je, s čím se čistota či nečistota, v minulosti spojovala. Dnes je běžné, že je čistota spojována s vodou. V minulosti ale v lidech přetrvával strach z vody, protože mohla být kontaminovaná a bakterie či viry se mohly při koupání dostat do těla. Mytí vodou tedy bylo nahrazováno tzv. suchým mytím — to znamenalo pouze převléknout se do čistého oblečení. (Speltini, Passini, 2014)
Antropoložka Mary Douglasová (1966) říká, že čím více a hlouběji budeme analyzovat pojmy “znečištění a čistota”, tím více se bude projevovat, že máme co dočinění se symbolickými systémy, které platí pro všechny lidské kultury.
Autorka tvrdí, že kulturní kódování látky jako „znečišťující“ souvisí se sdíleným vnímáním takovéto látky jako anomální pro daný symbolický řád. Antropologická studie založená na rozhovorech s některými jihoafrickými etnickými skupinami (např. Xhosa a Zulu), ukázala, že pojem čištění odkazuje na procesy čištění od „zla“ a špína je často metaforou pro vyjádření choroby.
Špína / čistota jsou tedy spojeny s morálním a neodmyslitelným prvkem hodnotového symbolického systému i v západních zemích. Experiment Shermana a Clore (2009) ukázal, že černé a bílé barvy jsou rychle a automaticky spojeny s myšlenkami na nečistotu a čistotu.
„Historie praktik souvisejících s rasami ve Spojených státech prokázala, že tendence vidět černo-bílé spektrum z hlediska čistoty a kontaminace sahá až po barvu pleti“ (Sherman & Clore, 2009, s. 1025) .
Douglas (1966) tvrdí, že typickou předpojatostí západního světa je, že západní vnímání pojmů čistota a špinavost, odlišuje západ od takzvaných primitivních kultur. V západní kultuře existuje tendence považovat koncepci špinavosti „primitivních“ národů za striktně symbolickou a věří, že západní koncepce špinavosti je naopak spojována pouze s hygienickými hledisky a není spojována s kulturními či náboženskými systémy.
Tak tomu však není. Pojem “špinavosti” nese určitou kulturní symboliku i v zemích západních, kde se mísí se symbolickými myšlenkami a koncepty.
Tolik k úklidu, čistotě a nečistotě a provinilosti.
Pojďme se teď podívat na to, proč vlastně máme z úklidu radost, proč může mít uspokojující efekt.
Proč je úklid uspokojující?
Už na začátku jsem nakousla Slavoje Žižeka a jeho rozbor úklidové scény ve filmu Psycho. A myslím si, že část odpovědi na otázku “proč je úklid uspokojující” můžeme nalézt právě v Žižekově rozboru.
Filozof si všímá, že úklidová scéna s Normanem Batesem (hl. postava filmu), která následuje chvíli po té slavné scéně se sprchovým koutem, trvá téměř 10 minut. Hitchcock nám v ní ukazuje všemožné detaily úklidu a Batesovu starost o to, aby bylo všechno kolem něj perfektně čisté. Tuto Batesovu snahu můžeme samozřejmě ospravedlnit jeho motivací zakrýt stopy po vraždě, ale režisérova volba zařadit do filmu takto dlouhou “uklízecí scénu” je zajímavá.
Když se nad ní zamyslíme z pohledu diváka a analyzujeme si pocity, které v nás scéna vyvolává, přijdeme na to, že dochází k jakési identifikaci s hlavním “hrdinou” (či antihrdinou) a máme pocit satisfakce z dobře odvedené práce. Postupné odstraňování skvrn, vylévání kravé vody do záchoda a její splachování pryč “z našeho světa na povrchu” v nás vyvolává uspokojení z návratu do původního stavu. A je zajímavé, že se jedná o podobnou radost, kterou pociťujene když něco vytváříme. U úklidu totiž naopak něco “odstraňujeme”, vracíme zpět “do pořádku”.
Psycho je mimochodem první film, který ukazuje splachování záchodu. Ve své době byla takováto scéna považována za obzvláště obscénní. Což mi připadá docela vtipný. No a když ještě chvíli zůstaneme u filmu, tak ..
Také v Coppolově Konverzaci je koupelna a záchod jakýmsi psychologickým a symbolickým předmětem. Když hlavní postava Harry Caul prohledává hotelový pokoj kvůli stopám po vraždě, za kterou se cítí zodpovědný, vstoupí do koupelny, zvedne záchodové prkénko a spláchne. Z mísy se začne valit voda a krev a postava se musí vyrovnat s tím, jaké následky mělo její předchozí počínání. Špinavá voda tryskající ze záchoda je tady symbolem čehosi, co se snažíme potlačit, ale nakonec to vyvěrá na povrch, jako z “jiného” světa a znečišťuje to ten náš — fyzicky i symbolicky.
No a teď když jsme si potvrdili, že v nás úklid může vyvolávat pocity satisfakce, potřebujeme ještě zjistit proč.
Odpověď na to, proč je úklid uspokojující má psychologie.
Utváření prostředí ve kterém žijeme (tedy například uklízení nebo zvelebování bytu, zahrady apod.) v nás může vyvolávat pocit kontroly. Úklid je něco, co většinou zvládneme udělat sami, děláme to pravidelně, a o čem víme, jak dopadne (oproti všem ostatním situacím, nad kterými kontrolu nemáme a které úzkostnější povahy mohou dohánět k šílenství). Úklid jsme většinou schopni dokončit a vidíme jasný výsledek naší práce (což například při kancelářské práci jako PPC specialista nevidíte).
Možná i proto milujeme koukání na úklidová videa a reality shows, které se zabývají fenoménem hoardingu (tedy nezdravého kupení věcí) a postupného návratu k běžnému stavu, nechutně špinavými domácnostmi, které někdo přijede uklidit (Máte doma uklizeno?), případně klasickým hromaděním oblečení, maličkostí či kuchyňského náčiní a jeho organizaci (Tidying Up with Marie Kondó) nebo naopak obsesivně kompulzivním čištěním — případně bizarní výměnou obsesivně kompulzivního “čističe” s hoarderem (US show Obsessive Compulsive Cleaners).
Pro milovníky videí o pořádném úklidu existuje dokonce celý subreddit s názvem “power washing porn”, který je dedikován právě uklízení.
A když už jsme u toho Redditu… Vždycky když přemýšlím o “nechutných domácnostech”, které se objevují třeba v Máte doma uklizeno (to je taková ta britská show, která kdysi běžela na Prima Cool, kdy dvě ženy v růžových rukavicích a kostýmcích přijdou k někomu, kdo má totálně zaneřáděný byt, uklidí mu tam a naučí jej uklízet), vzpomenu si jeden z nejznámějších a nejnechutnějších reddit příběhů, který se bohužel skutečně stal.
Příběh se objevil ve vláknu “Throwaway time! What’s your secret that could literally ruin your life if it came out?” (tedy “Jaké je vaše největší tajemství, které se nesmí dostat ven, protože by vám doslova zničilo život?) a je známý pod jménem “cumbox”. Nebudu tady příspěvek číst, ani nijak reprodukovat — myslím, že název je sám o sobě vypovídající. Zájemcům doporučuji si jej najít a přečíst — ale jen pokud máte hodně silný žaludek. Jo a existují fotky. Já je nikdy neviděla a ani nechci vidět.
O něco míň nechutný je pak díl Máte doma uklizeno S05e11, kde se žena doznává k tomu, že jednou v myčce umyla žábu.
Pryč ale od Redditu a reality shows. K těmto guilty pleasures se určitě dostanu v dalších dílech. Vraťme se zpátky k úklidu.
Náš domov často bereme jako jakousi vizitku našeho životního stylu — čistota a úklid nám tak může dodat pocit hrdosti na sebe sama. Vždycky si při pomyšlení na čistou domácnost jako vizitku, vzpomenu na scénu ze Simpsonů, kdy Marge obsesivně uklízí, než přijde uklízečka, aby si náhodou nepomyslela, že je špatná hospodyně. Čistá domácnost je pořád společensky žádoucí.
Čistota je také spojována s dlouhodobým lidským vývojem — není náhoda, že nám vadí být poblíž nepříjemných pachů — v dávné minulosti jsme se totiž naučili že tyto pachy značí nebezpečí, kontaminaci, nemoci, či dokonce smrt.
Úklid je tedy uspokojující protože:
- Máme pocit řádu a kontroly
- Cítíme satisfakci z dobře odvedené práce, kterou rovnou vidíme
- Je to vizitka našeho životního stylu a kréda
- K tomu máme evoluční důvody — ochrana před zkaženým jídlem apod.
LITERATURA a další ZDROJE
BOURDIEU, Pierre. Nadvláda mužů. Praha: Karolinum, 2000. ISBN 80–7184–775–5.
DE SILVA, P., Marks, M. (1999) The role of traumatic experiences in the genesis of obsessive-compulsive disorder. Behaviour Research and Therapy 37: 941–951.
DOUGLAS, M. (1966) Purity and danger: An analysis of concepts of pollution and taboo, New York: Praeger.
HAUSEROVÁ, Eva. Pravěké ženy v domácnosti? Lidovky.cz [online]. Praha: Lidovky, 2006, 22. 3. 2006 [cit. 2021–7–28]. Dostupné z: https://www.lidovky.cz/orientace/veda/praveke-zeny-v-domacnosti.A060322_131029_ln_veda_fho
JODELET, D. (2007) Imaginaires érotiques de l’hygiène féminine intime. Approche anthropologique. Connexions 87: 105–127.
MALESIC, Jonathan. America Wants You to Feel Ashamed About Procrastinating. Don’t. The New Republic [online]. Dallas, 2015, 2015 [cit. 2021–7–28]. Dostupné z: https://newrepublic.com/article/122730/america-wants-you-feel-ashamed-about-procrastinating-dont
MAŘÍKOVÁ, H., A. Křížková, M. Vohlídalová 2012. Živitelé a živitelky. Praha: Slon.
MAŘÍKOVÁ, H. 2000. Proměny současné české rodiny. Praha: Slon.
PASSINI, S. (2007) Un approfondimento della relazione tra autoritarismo e religione [A deepen on the relationship between authoritarianism and religion]. Rassegna di Psicologia 1: 93–107.
Perverzní průvodce filmem [DVD]. Režie Fiennes, Sophie. Velká Británie / Rakousko / Nizozemsko, 2006
RADOMSKY, A. S., Elliott, C. M. (2009) Analyses of mental contamination: Part II, individual differences. Behaviour Research and Therapy 47: 1004–1011.
RACHMAN, S. (2004) Fear of contamination. Behaviour Research and Therapy 42: 1227–1255.
RACHMAN, S., Hodgson, R. J (1980) Obsessions and compulsions, Englewood Cliffs, NJ: Prentice-Hall.
RAPOPORT, J. L. (1989) The boy who couldn’t stop washing: The experience & treatment of obsessive-compulsive disorder, New York: Penguin.
RASMUSSEN, S. A., Eisen, J. L. (1992) The epidemiology and clinical features of obsessive compulsive disorder. The Psychiatric Clinics of North America 15: 743–758.
SAINI, Angela. Od přírody podřadné: jak se věda mýlila v ženách. Přeložila Kateřina ŠEBKOVÁ. Praha: Academia, 2018. Společnost (Academia). ISBN 978–80–200–2902–7.
SHERMAN, G. D., Clore, G. L. (2009) The color of sin. White and black are perceptual symbols of moral purity and pollution. Psychological Science 20(8): 1019–1025.
SPELTINI, Giuseppina a Stefano PASSINI. Cleanliness/dirtiness, purity/impurity as social and psychological issues. Culture & Psychology [online]. 2014, 20(2), 203–219 [cit. 2021–7–28]. ISSN 1354–067X. Dostupné z: doi:10.1177/1354067X14526895
ŠTORCH, Eduard. Lovci mamutů: román z pravěku. 10. (v SNDK 2.) vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1953.
